Víkend kulturních stereotypů
Pracovní pátek se odehrával v dosti odlišném tempu než v jiné dny. Ráno bylo ve znamení nervozity, kdy všichni napjatě čekali, zda ostatní kolegové dorazí v pořádku do kanceláře. Místní dopravní předpisy jsou totiž trošku v hurá stylu a řidiči autobusů tu nemají rozhodně snadné zaměstnání. A právě v pátek se jeden z autobusů jedoucích z Port Louis převrátil. Prý je to tu dosti běžná záležitost. Pravdou je, že vozový park vetšiny dopravců se skládá z vozidel značky TATA postaršího data výroby, ale problém spíš bude v dosti agresivním stylu řízení a vůbec chování účastníků provozu. Sám mám i po téměř týdnu stále stejné problémy s přecházením, přestože si už uvědomuji, že se musím nejdřív rozhlédnout vpravo.
Tak jak to už při mých pracovních výletech bývá, následovalo nepředvídané požární cvičení, do kterého začalo stylově pršet. Nutno podotknout, že zde berou tuto povinnost dosti odlišně než u nás. Namísto chaotických seskupení, se zde všichni bez řečí řadí do zástupu, aby je mohli požární důstojníci lépe spočítat. I tenhle okamžik se neobejde bez střetu se zběsilými automobilisty a zejména motorkáři, kteří tak nějak nedbají na právě procházející dav nemotorizovaných pěších a nekompromisně mězi nimi kličkují. Přednost zde má zjevně ten, kdo se míň bojí.
S koncem pracovního dne začala starost co si počít se dvěma dny volna a volným večerem. Po delší snaze obalamutit sám sebe, že místní točená specialita Phoenix se skutečně vyrovná čtyřem plzeňským dvanáctkám jsem se raději šel na chvíli projít mezi poslední rozsvícená okna zdejších kanceláří. Někde v blízkosti hotelu se rozléhala hudba a na zdech výškových budov se odrážela barevná světla. Zeptal jsem se chlapce v uniformě, kudy ke zdroji oněch efektů, tak mne pustil tajnou brankou, houknul na kolegu, který mi zdvihl závoru a poslal me směrem k místní formě zábavy. Od ničeho se zřejmě nelišila od těch našich, jen tady jsem byl ještě víc jako pěst na oko. Kam jsem se hnul, tam mě sledovalo několik párů očí. Jedině obsluha na baru nedala nic znát a chovala se jakobych byl zdejší. Dal jsem si další fénix, tentokrát jeho mini lahvovou verzi, vyskládal stejný počet hranatých mincí jako v hotelu a pozoroval dění. Za chvíli jsem si všiml, že podnapilý jsou tu jen dva hosté, kteří jsou shodou okolností stejně výstřední jak já. Napadlo mě, že rozhodně nebudou zdaleka. No, byli z Púchova. Vyměnili jsme si nezbytné informace o tom, co nás sem záválo, pak jsem byl představen jejich mauricijským kamarádům i s lokálně přenosným vtipem o tom, že jsem z Čech, protože držím pivo.
V sobotu jsem se rozhodl, že pojedu do hlavního města Port Louis. U snídaně jsem si zjistil, kde je nejbližší zastávka autobusu a co je tam k vidění. Informacemi příliš neobohacen jsem šel čekat na spoj. Zajimavé je, že ačkoli tu autobusů jezdí asi tolik jako na nádraží Florenc a to si myslím, že nebydlím v nějakém důležitém dopravním uzlu, tak žadný z nich nenese nějaké zvláštní označení, kam vlastně směřuje. Pokud by snad člověk očekával, že na zastávce budou nějaké jizdní řády, tak má smůlu. Budka u silnice je lakonicky označená jako BUS STOP, snad aby projíždějící nezapomenuli, že se tu má zastavit. Naštěstí tu se mnou čekají další cestující, takže jsem hnedka ubezpečen, že stojím správně. Stačí jen počkat pár minut. Kolik přesně není jisté a vlastně ani důležité. Tak za dvacet minut přijíždí červený autobus číslo 174 tentokráte japonské provenience. Otevřou se přední dveře a je tu první překvapení, peníze nevybírá řidič, ale pan průvodčí. Stoupnu si do uličky a snažím se nikoho přiliš neohrožovat svojí na madle vlající přitomností. Člověk má zakořeněné návyky, že jen ve výjimečných chvílích je povoleno se v mhd někoho byť nechtěně dotknout. Jenže tady se tomu člověk nevyhne, ale zároveň tu to ani nikdo moc neřeší. Na zastávce Bagatelle, kde je nákupní centrum, většina cestujících vystoupí, takže si můžu sednout a zeptat se kolik zastávek mě ještě čeká. Mají tu sice průvodčí, bezplatné wifi, ale příští zastávky tu člověk uplně z ničeho nevyčte. Jediný ukazatel je vedle řidiče, ovládá se kličkou, ale paní průvodčí má moc práce s vybíráním za jízdné. Pán, kterého jsem ze optal, mě ujistil, že jedu správně a že když budu chtít, můžu ho pak navštívit. Dal mi svou adresu a číslo a upozornil mě, že o víkendu se tu konají dostihy, pak mi ukázal místo, kde se stala ta páteční nehoda – zkrátka vyhlídkový autobus za běžné jízdné.
Přímo na autobusovém nádraží se rozkládá obří tržiště, které pak zvolna pokračuje do všech přilehlých ulic. Je tu asi všech milión lidí co tu žijí, ti co neprodávají nakupují a ti pak nakoupené prodávají o ulici vedle. Nejlepší ch je několik stánků, které se vždy na pár minut objeví na místě, kde jinak čeká autobus na cestující. Je třeba využít každé možné místo, lidé nabízejí zboží přímo z motocyklů, automobilů, chodníků, patníků. A seženete zde naprosto všechno – sítě na motýli, vteřinové lepidlo, spodní prádlo značky Kelwin Kalein, ořechy, sošky buddhy, dvd bollywoodskych trháků, zlato, cosi nakládané v láku, jenom levé boty, zeleninu a ovoce, co jste před tim nikdy neviděli, sušené ryby. Všichni si směle konkurují v talentu své zboží nabízet, takže to chvílemi připomíná rapový battle. Když jsem se konečně proklestil davem, nic nepořídil a ani se nenechal svést jedním ze stopadesáti taxikářů, kteří na mne neustále pohvizdovali, ocitl jsem se na bulváru lemovaném palmami královskými v jejichž stínu odpočívají sochy a busty místních buditelů. Já jsem si ovšem klidu příliš neužil. Zezadu na mě někdo volá jako na známého, tak se neotáčím, protože tu zatím nikoho neznám. Rychle jsem vyveden z omylu, pán, který mne zatáhne za ruku mě přesvědčuje o tom, že se známe z hotelu, že tam dělá na vrátnici. Jelikož jsem slušně vychován a nejsem si v tu chvíli jist, přistoupím na jeho hru. Chvilku si mne lustruje a pak můj plán projít se do přístavu odsune s tím, že je třeba si koupit koření. Ještě než dojdeme na trh, který je ještě mimořádnější než ten na nádraží. Směs vůní a zápachu z tlející zeleníny je nepřenositelný. Kupodivu tu není vůbec žádný hmyz, ovšem moje přítomnost způsobí, že se kolem mě ve vteřině vyrojí hejno trhovců a můj průvodce je nestačí odhánět. Jeho strategie je ovšem jasná, musí mě za každou cenu dovést na místo určení, kde je zaručeně to nejpravější a nejlepší naleziště exotických surovin. Pan prodavač se zlatými zuby, který je v jistém příbuzenském vztahu s mým ochráncem, mi nabízí vše na co si ani nevzpomenu. Tisíce druhů koření, z kterých si prý doma připravím pokrmy, jejichž recepty mi rovnou diktuje, místní skvělý čaj, chilli a tohle a tamto. Nakonec kývnu na jeho nabídku, nechám si vše neprodyšně zabalit a záhy zjistím, že mimo svůj talent uspokojit neexistující poptávku má zřejmě i rentgenové oči, takže mi nezbývá nic jiného než navštívit bankomat. Za odměnu za způsobené komplikace dostávám zaručeně jedinou existující ručně vyřezávanou soštičku blbouna. Inu vrána k vráně sedá…
Loučím se s chlapcem kořenářem a nechám se ještě doprovodit ven z tržiště směrem k přístavu. Ještě než se tam dostaneme, poděkuji za projevené služby jak se patří a jdu se na chvilku uklidnit na poštu, která slaví už 241 let. Kupodivu tu není nikde žádná známka po známkách, které by tu člověk očekával. Na druhou stranu tu snad za vás i napíšou pohled. Dostávám se konečně do přístavu, kde kotví jihoafrické a ruské jachty, obrovská loď Esperanza patřící Greenpeace, která tedy většinou operuje v Grónsku – asi mám velké štěstí. Co je možná zajímavější je to, že jak zřejmě všichni dospělí v sobotu trpí nákupní a prodejní horečkou, tak mládež postává, posedává, polehává kolem přístavního mola a přilehlých restaurací a hotelů. Všichni jen tak lelkují a dopisují si ostatními, kteří nejspíš zevlují za rohem. Tento den tu to pro neznalého poměrů vypadá tak, že každá věková kategorie obývá svou čtvrť.
Už je nejvyšší čas vrátit se zpět na autobus, znovu si procházím ulice obsypané kramáři, kteří se mezitím promíchali, tudíž není dobrý nápad si podle nich pamatovat cestu zpátky a vlastně už vůbec nejsem překvapen když uprostřed tlačenice potkávám pána co mi radil v autobuse. Buďto tu lžou o počtu obyvatel nebo nevím. Poslední spoj zpátky do kyberměsta odjíždí v šest, tedy tentokrát máme přesnou informaci o čase i místě odjezdu, které bude ještě na pár minut stánkem s podprsenkami. Odjíždíme včas a ačkoliv si v tu chvíli myslím, že mi jedna návštěva stačila, tak v neděli jsem zpět. Nikoho asi nepřekvapí, že jakmile dorazím do města neuplyne ani deset minut a jsem potkán pánem díky němuž už vím, kam pro nejlepší vanilku. Teď mi chce zase ukázat kudy na vyhlídku, ale ta je dost daleko od místa našeho setkání, takže po padesáti metrech už končí jeho ochota mne doprovázet a chce směnit svojí občanku za můj příspěvek na svačinu pro jeho děti.
Na vyhlídku La Citadele se šplhám asi půl hodiny během které stihne dvakrát zapršet a vše znovu uschnout. I bez průvodce náhodou narazím na hipodrom, kde se hlavní závod běží kolem čtvrté hodiny odpoledne. Došlo tak k zajímavé zvukové koláží, kdy se startérův hlas smísil s voláním muezzinů, kteří svolávali na druhé straně kopce k modlitbám. Pokud můžu potvrdit něco z toho, co se o Mauritiu říká, pak je to vzájemný soulad všech místních náboženství. V souvislosti s tím mě napadlo, že kdyby Piscine Patel nežil v Pondicherry, tak by určitě žil tady. Když jsem se konečně dostal na místo, zjištuji, že v neděli je zde zavřenou opravdu téměř všechno. Tak si alespoň nasbírám pár ulit, jejichž zvětšeniny se objevují různě po městě a vracím se zpátky dolů do centra. Město je úplně prázdné, takže mám mnohem větší volnost pohybu a můžu si fotit kontrastní záběry nových administrativních budov, které jsou lemovány oprýskanými baráčky. Přenosné obchody zmizely z ulic, tržnice je zavřená, přesto skuliny za billboardy a okenní římsy jsou plné zbytků prodejních ploch, které jen stačí ráno vytáhnout a začít nanovo.
U večeře v hotelu si už plánuju další cestu, tentokrát chci jet na jih a podívat se konečně do přírody a k moři. Pan hoteliér mi sděluje, že jestli neřídím, tak jediná alternativa je taxík, protože dolů žadné autobusy nejezdí. No ještěže už vím, že je třeba důvěřovat, ale prověřovat – v práci mi prozradili, že přímo od baráku tam jezdí tři spoje. Takže pokuď jsem nenaletěl jim, tak příští týden bude zpravodajství o rumu, tygrech a surfování.
